Pouštní duše je kolumbijsko‑brazilský dokumentární film, ve kterém režisérka Mónica Taboada‑Tapia sleduje cestu Georginy Epiayu, transženy patřící k etnické skupině Wayúu, při jejím úsilí získat nový průkaz totožnosti. Základní linka road movie vede napříč vyprahlou Guajirou ve snaze prolomit byrokratickou bariéru a znovu se stát plnoprávnou občankou své země

Režie staví na přímém, neokázalém stylu. Film odkládá zbytečnou expozici a hned od úvodu vkládá diváka do rozhovorů s Georginou a její komunitou, čímž dosahuje vysoké úrovně autentičnosti a empatie. Kameraman Rafael David Gonzalez spolu s Tininiskou Simpson nahrávají širokoúhlé záběry nehostinné krajiny, jež kontrastují s intimními portréty hlavní hrdinky, čímž podporují pocit izolace a vnitřní síly současně.

Zvukový doprovod autorství O Griva je náladotvorný a decentně dotváří atmosféru snímku, aniž by ji kdy přehlušil. Hudba pracuje s minimalistickým konceptem, který nenarušuje dokumentární charakter a doplňuje vizuální styl snímku.

Silnou stránkou filmu je výkon Georginy Epiayu, jejíž otevřenost a důstojnost přetvářejí dokument v emocionálně působivou meditaci o identitě a ztrátě. Díky dlouholeté práci tvůrců na předchozím krátkém dokumentu Two‑Spirit mohli navázat hlubší vztah s protagonisty, což se odráží v uvolněné atmosféře klíčových scén.

Mezi slabší stránky může patřit poněkud lineární dramaturgie, jež se zaměřuje výhradně na osobní výpověď bez širšího kontextu politických či kulturních souvislostí domorodých komunit. Divák hledající hlubší analýzu koloniálních či právních aspektů může postrádat doplňující fakta vzhledem k reflexivní povaze příběhu.

Závěrem, Pouštní duše představuje silný a srdceryvný dokument, jenž otevírá téma transgender identity v rámci domorodých tradic způsobem, který je nejen vizuálně poutavý, ale i emocionálně nosný. Doporučuji film všem, kteří hledají upřímný a esteticky čistý pohled na překážky, jež musí transženy běžně překonávat, a na odvahu, s níž to dokážou.