"Vím, že nikdy nebudu passovat, ale konečně jsem sama sebou, a to je nejdůležitější," říká čtyřicetiletá Američanka Sara Davis Buechnerová, která ještě jako David Buechner zvítězila v tuctu mezinárodních klavírních soutěží a hrála s tak špičkovými tělesy, jako jsou například Newyorští filharmonici. Kritika si její hry po změně z Davida na Saru cení ještě víc než předtím -- prý je cítit, že se její duše víc přiblížila klavíru. "Vím, že nikdy nebudu passovat, ale konečně jsem sama sebou, a to je nejdůležitější," říká čtyřicetiletá Američanka Sara Davis Buechnerová, která ještě jako David Buechner zvítězila v tuctu mezinárodních klavírních soutěží a hrála s tak špičkovými tělesy, jako jsou například Newyorští filharmonici. Kritika si její hry po změně z Davida na Saru cení ještě víc než předtím -- prý je cítit, že se její duše víc přiblížila klavíru. Sara ještě nepodstoupila finální operaci, ale jak sama říká, je to jen nedostatkem financí, ne že by v tomto ohledu nějak váhala. "Moje neteř se mě jednou zeptala, jestli si na záchodě sedám nebo čůrám ve stoje. Ve stoje to dělám, jen když spěchám," směje se Sara, která se prosadila především interpretací děl Gershwina, Mozarta a Dvořáka. Sara žije s přítelkyní a považuje se za ženu. "Když se podívám na transhnutí, vidím tam spoustu lidí, kteří usilují o zlepšení sociální situace a o spravedlnost. To je v pořádku a takoví lidé jsou potřeba, ale já bych chtěla vidět víc takových, jako byla například Rennee Richardsová (vítězka amerického univerzitního mistrovství v tenisu, pozn. ter), kteří svou transidentitu neskrývali a také dosáhli něčeho v přímé konfrontaci s majoritou. Proto si nemyslím, že nějaké militantní transhnutí je tou nejlepší cestou do budoucna," říká a dodává, že by se tímto názorem nechtěla nikoho dotknout. "Podle mého je prostě nejlepší být sám sebou a dělat si svou práci, jak nejlíp to jde." silně zkráceno z Frontiers