Ženský hlas se vzdor létu stal jedním z nejsledovanějších publicistických pořadů České televize. Diváky čekají ještě dva pondělky s Ester Kočičkovou, ale MIREK VODRÁŽKA (mj. člen Výboru pro odstranění všech forem diskriminace žen) shlédl podobně jako jiní publicisté seriál celý a napsal o něm úvahu Je hloupost zlo? Česká televize na vlnách pseudofeministického kýče. Se souhlasem autora jsme vybrali některé jeho názory na pořad pro tento Salon. Ženský hlas se vzdor létu stal jedním z nejsledovanějších publicistických pořadů České televize. Diváky čekají ještě dva pondělky s Ester Kočičkovou, ale MIREK VODRÁŽKA (mj. člen Výboru pro odstranění všech forem diskriminace žen) shlédl podobně jako jiní publicisté seriál celý a napsal o něm úvahu Je hloupost zlo? Česká televize na vlnách pseudofeministického kýče. Se souhlasem autora jsme vybrali některé jeho názory na pořad pro tento Salon. Když počátkem letošního léta začala Česká televize vysílat „na vlně feminismu“ první rozhlasovou show třináctidílného cyklu s názvem Ženský hlas, úroveň pořadu prozradil týdeník Televize, který ho prezentoval jako „osvětu, při které se dá žehlit“. Jinými slovy bylo otevřeně a předem řečeno, že témata, jako jsou diskriminace žen, domácí násilí, ženy, které byly v dětství zneužívané, sexual harassment, obchod se ženami atd., jsou prostě oddychová témata, při nichž ženy nebudou potřebovat žádnou soustředěnou pozornost, protože je lze zvládnout iv režimu domácích prací. Hannah Arendtová popisuje krizi kultury jako strategii „šosácké společnosti“, která si přisvojuje určitou kulturu, aby ji ale paradoxně „nevpustila do života“. Šosák samozřejmě nejdříve opovrhuje, blokuje nebo cenzuruje každou autentickou, například feministickou kulturu právě pro její „neužitečnost“ nebo „škodlivost“. Pak ale změní strategii a rozhodne stát se „kulturním“ a sáhne po ní jako po platidle. Kulturní hodnoty devalvuje, protože je učiní především předmětem směny. Šosák usiluje, aby šly z ruky do ruky a ošoupaly se jako staré mince a nakonec tak mohlo dojít k vytouženému „výprodeji hodnot“. Aby však k němu mohlo dojít, k tomu je zapotřebí „intelektualizace kýče“ - je třeba kýči dodat intelektuální nátěr. Feministické show Ženský hlas tento nátěr dodala především feministická spisovatelka a scenáristka pořadu Eva Hauserová, scenáristka Kamila Vondrová, dále dramaturgyně pořadu Irena Obermannová a moderátorka a scenáristka pořadu Ester Kočičková. Hlupství kýče se ale netýká pouze sféry umění, neboť jak zdůrazňuje Hermann Broch, kýčovitost není jen estetickým nebo morálním pokleskem, ale je především „zlým životem“, vadným životním postojem a předpokládá kýčového člověka (Kitsch-Mensch), který takovou „formu lži“ potřebuje. Tato „zlomyslnost obecné falše života“ se vyznačuje například schopností mystifikovat, lichotit a prodávat efekty už předem hotové, líbivě zabalené a spolu s tímto výrobkem předepisovat i způsob použití. Ladislav Hejdánek v duchu etiky pregnantně dodává: „Zlo kýče spočívá v pokrytectví, jímž se vyhovělo pravidlům a dosáhlo se něčeho, co je v rozporu.“ V devadesátých letech mystifikační formu lži použila česká mediální společnost, když například sexual harassment přetvořila na sexuální harašení. Právě pokrytectví tohoto seriálu opětovně ukázalo, že mediální kultura neusiluje občanovi přiblížit feministický diskurs, ale usiluje o estrádní kýč v podobě „obecné falše života“. Proto ČT vyprodukovala Ženský hlas nikoliv jako kulturně-politické téma, ale jako zboží zábavního průmyslu, které podle vlastních slov autorů nenarušuje plynulý chod domácnosti, takže když se žena kupříkladu dozvídá, kolik je ročně žen zavražděno a týráno vlastními muži nebo ekonomicky diskriminováno vlastním státem, může se přitom bezstarostně věnovat žehlení. .pořad nedokázal tematizovat jednotlivé problémy feministicky, takže jednotlivé díly se vyznačovaly spíše žánrovými vstupy například do sexuologické poradny nebo rodinného receptáře. Bylo tudíž víc než symbolické, že právě po skončení posledního dílu jeden z hostů prohlásí: „To byla ale bramboračka.“ Ženský hlas byl z feministického hlediska výrazně anachronický nejen tím, jak vyvolával ducha stereotypů a dichotomie (bojovné feministky, muž lovec - žena oběť), ale především skladbou pořadu, v níž nedal absolutně žádný prostor například dvěma různě orientovaným feministkám. Pro Ženský hlas bylo zcela nemožné, aby za jeden stůl zasedla heterosexuální feministka vyznávající například teologický feminismus a s ní například homosexuální žena vyznávající lesbický feminismus. Pořad tak jen zvýraznil neaktuální vnímání současného feminismu, neboť zatímco na Západě vede feminismus diskusi především uvnitř různých feminismů, Česká televize se ani nepokusila o společenskou diskusi a rovnou přikročila k formě kýče. Jestliže většina stěžejních feministických západních děl vtiskuje „ženskému hlasu“ emancipační charakter, protože jejich aktivistky usilují - mimo jiné - o vysvobození z nejrůznějších forem „otroctví“, pak český Ženský hlas má spíše tíživý charakter schizofrenní „normalizace“, protože na jedné straně stvrzuje status quo, na druhé se prezentuje, jako by byl jeho překročením. Diagnózou Ženského hlasu je tak v posledku normalizační agitka a společenská schizofrenie, v níž se ve veřejnoprávním médiu prezentuje feminismus jako antifeminismus a „jiný hlas“ (different voice) jako estrádní hlas mediální stejnosti. Z hlediska historického televizního kontextu je však nutno připomenout, že dvacet let totéž médium například o 21. srpnu 1968 tvrdilo, že okupace byla internacionální pomoc. Jablko od mediálního stromu tedy nepadá nikdy daleko. Takže navzdory zásadnímu rozdílu politického systému ani dnes není tato instituce prosta jisté politické „normalizačnosti“. Naopak, právě proto, že nová mediálně politická linie má formu zábavné „show“, o to víc je mít na paměti výrok amerického teoretika médií Neila Postmana: „Z Velkého bratra se vyklubal neodolatelný Komik.“ Analogicky řečeno: v českých mediálně „normalizačních“ poměrech se z feministického „ženského hlasu“ vyklubal kýčový Ženský hlas. Je příznačné, že politikum této post-normalizace nejsou schopni vnímat právě herci a baviči, kteří se v médiích sami politicky často výrazně angažují. Učebnicovým příkladem této telediktátorské zábavnosti byl díl, v němž vystoupila feministická lingvistka Jana Valdrová a herec Jan Kraus, který po celou dobu naprosto buldozerovým bavičským způsobem hrnul před sebou nastolovaná feministická témata. Hned v úvodu pořadu, který měl být na téma „sexuální obtěžování“, se obrátil na feministku s demagogickou sofistikou a s argumentační figurou ad hominem a prohlásil: „No jo, ale je-li to obtěžování, tak já se vás paní doktorko zeptám jinak. Obtěžoval vás osobně někdy sex?“ Někteří muži nemohou myslet, protože jim v tom brání vlastní intelektuální stín jako „hlupství“ v podobě erekce jejich natvrdlé racionality. Kýč v podobě mediálního projektu Ženský hlas tak plně prokázal platnost teze o etice: člověk se ve své hlouposti stává pouhým nástrojem v rukou druhých a zároveň není schopen rozpoznat, že je nástrojem. Proto je taky schopen pro režim (například mediálního kýče) udělat mnohé. To se ukázalo například ve scénáristické snaze o mediální konfrontaci. Rádoby kabaretní povzbudivá pobídka moderátorky apelující na jednu feministku fotbalovým stylem „Jděte do něj!“ nevypovídá jen o ztrátě intimity diskuse a o posílení pokleslých českých představ o feminismu jako ryze militantním hnutí, ale především svědčí o tom, jak se intelektuálně kšeftuje s vyšší mírou peoplemetrové sledovanosti. Proto nebylo neobvyklé, že se některé ženy zdráhaly propůjčit této mediální trivialitě a jako například operní zpěvačka Dagmar Pecková vytýkaly moderátorce: „Vy nás furt popouzíte k boji!“ Svou chtěnou atmosférou bojovného tribunálu se pseudodiskusní pořad Ženský hlas přiblížil mediálnímu diskusnímu stylu konkurenční TV NOVA, která, řečeno s Foucaultem, přímo programově prezentuje politickou polemiku jako parazitní formu diskuse a v níž kolektivní „my“ permanentně předchází samotné otázce. V tomto kontextu se ukazuje aktuálnost arendtovské výzvy a intelektuální etiky: je totiž třeba bránit tradici západního „ženského hlasu“ a vyprošťovat ji z braku českého mediálního šosáctví. Je zapotřebí znovu a znovu objevovat autentický „ženský hlas“ a naslouchat mu způsobem, jako by ho před námi nikdo nevyslovil a v televizi nevysílal. Jen tak lze uslyšet přes hloupost a bariéru kýče Ženského hlasu skutečně autentické „ženské hlasy“, které přicházejí ze zahrad, kde se pěstuje skutečná svoboda lidského poznání a bytí. Celý text je k dispozici na internetové adrese www.feminismus.cz.