Transvestismus a transsexualita jsou dvě slova, která pro běžného člověka znamenají podivné sexuální úchylky. Taková představa je formována sdělovacími prostředky, kterým se transvestita zavděčí pouze tehdy, pokud znásilní několik malých děvčátek a pak prchá pronásledován policií. Potom se nemůže nikdo divit, že okolní společnost nahlíží na tento problém deformovaně a s optikou, která neodpovídá skutečnosti. Transvestismus a transsexualita jsou dvě slova, která pro běžného člověka znamenají podivné sexuální úchylky. Taková představa je formována sdělovacími prostředky, kterým se transvestita zavděčí pouze tehdy, pokud znásilní několik malých děvčátek a pak prchá pronásledován policií. Potom se nemůže nikdo divit, že okolní společnost nahlíží na tento problém deformovaně a s optikou, která neodpovídá skutečnosti. Pokud se už máme seriózně zabývat transsexualitou a transvestismem, je třeba vymezit jasnou dělící čáru mezi pojmy. To bývá častý kámen úrazu, protože v myšlení řady lidí se obojí prolíná, ačkoliv jde o zcela odlišné záležitosti. Ve zkratce jde o to, že transsexuál je přesvědčen, že byl omylem uvězněn v cizím těle. Jeho cílem je trvalá změna pohlaví, která se realisuje operativní cestou. Naopak transvestita svoje původní pohlaví nepopírá a nechce se jej vzdát. Pouze se chce vcítit na nějaký čas do role někoho jiného a zůstat po tento čas nepoznán. Navíc řada transvestitů raději používá pro svoje chování anglický termín crossdressing, neboť lékařský pojem transvestismus nebývá jejich okolím dobře přijímán. Řada z nich se dokonce bojí reakce okolí na odhalení jejich spádů. Z laického hlediska se pak často uvádí, že z transvestismu může postupem času vzniknout sklon k transsexualitě. Bereme-li však transsexualitu jako vrozenou, není to příliš pravděpodobné, pokud dotyčný jedinec nemá již dříve podobné sklony. To znamená, že transvestismus může být jednou z cest uvědomění transsexuality. Transexualita ani transvestismus nejdou léčit, ačkoliv se o tom v laické veřejnosti často diskutuje. TransForum uvádí, že v současné době u nás žije asi třicet tisíc lidí, které lze nazvat transgendery, což je souhrnný název pro transsexuály a transvestity, přičemž transsexuálů v pravém smyslu slova má být asi tisícovka. Jediným způsobem řešení problémů transsexuála je operativní změna pohlaví. Tyto operace se u nás provádějí již dlouhou řadu let a v současné době jsou plně hrazeny zdravotními pojišťovnami, což je vzhledem k velké finanční náročnosti zákroku klíčové. Samotný přerod jednoho pohlaví v druhé proběhne v několika etapách. Především musí odborník, sexuolog, diagnostikovat transsexualitu. Pak je zahájena hormonální terapie, během které je třeba zajistit přísun žádoucích hormonů a naopak zamezit tvoření nežádoucích. U mužů to třeba znamená podstoupení kastrace a u žen sterilizaci. Vlivem hormonální terapie by se měl člověk vnějškově změnit natolik, že nebude na ulici budit dojem podezřelého individua a bude vypadat tak, jak si sám představuje. Ovšem jen vnějškově. Samotná operativní změna pohlaví a rekonstrukce pohlavních orgánů je záležitost, pro kterou musí její adept nebo adeptka splnit řadu daných podmínek, což posoudí k tomu účelu sestavená komise. Jednou z podmínek je nutnost strávit rok života v roli toho pohlaví, kterým se dotyčný chce stát. Přitom půl roku z této doby musí být někde zaměstnán. V dnešní době je to hodně diskriminující podmínka, protože představa, že do práce chodí žena, která donedávna byla mužem a navíc má stále své mužství potvrzeno v dokladech, je jistě pro řadu zaměstnavatelů těžko akceptovatelná. Je to podmínka, která se stává terčem kritiky řady transsexuálů usilujících o změnu pohlaví. Komise, která doporučuje provedení operace, je sestavována na základě Zákona o péči o zdraví lidu číslo 20/1966 Sb., který ve znění pozdějších novel stanovuje, že při zásazích do reprodukčních schopností člověka a operacích transsexuálů, musí být v komisi zastoupeni dva lékaři, kteří jsou specialisováni v daném oboru, další dva, kteří nejsou zúčastněni na provádění budoucího lékařského zákroku a konečně právník. Po předstoupení před tuto komisi narážel uchazeč na další problém. Je to nutnost, aby se vzdal svých dětí, které může mít z předchozího života. Pro řadu lidí to mohlo být těžko překonatelné. Nejzajímavější na celé té věci je to, že po provedení operace, kdy již dotyčný pochopitelně svoje vlastní děti mít nemůže, mohl cizí dítě adoptovat. Je to příklad vrcholné úřední zvůle, která se schovává za posudky psychologů a psychiatrů, z niž se někteří domnívají, že změna pohlaví rodiče by negativně působila na zdravý vývoj dítěte. Činnost občanského sdružení TransForum, které se zastává zájmů transsexuálů a transvestitů , dosáhla na tomto poli určitých úspěchů. Pojem dobrovolného zřeknutí se rodičovských práv totiž není vůbec zakotven zákonem a s jako takovým s ním nelze operovat. TransForum se proto po celé věci pídilo a nakonec se došlo k závěru, že byl-li podobný postup uplatňován, dělo se tak protiprávně. Samotnou operací se již jen docílí rekonstrukce pohlavních orgánů. Po jejím provedení je také možno provést změnu v dokladech dotyčného a celý proces přeměny muže v ženu nebo ženy v muže je zakončen. Zákonitě se ale objevuje další problém. Řada lidí před tím, než podstoupila operaci, žila v partnerství s člověkem opačného pohlaví. Je nemálo těch, kteří by si i po operaci přáli v tomto partnerství setrvat. Tento problém se dotýká nejen transsexuálů, ale také homosexuálů, kterých mají být pověstná čtyři procenta populace, a dalších skupin. Je otázkou, jak se k němu naše zákonodárství napříště postaví. Větší část transgenderů ovšem tvoří transvestité. O těch nebyla doposavad řeč. Obvykle bývají děleni do dvou skupin. První jsou ti, u kterých samotné převlékání nemá sexuální podtext. U druhé skupiny se jedná to fetišistický transvestismus, který je charakterisován sexuálním vzrušením, které způsobuje převlek. Samotné shledání sklonů k transvestismu může mít na některé lidi poněkud depresivní vliv. Zejména pro člověka věřícího se jedná o věc, se kterou se jen těžko vyrovnává, neboť v Bibli, v páté knize Mojžíšově Deuteronomium, se doslova říká, muž ani žena nevezmou na sebe oblečení toho druhého. I v běžné společnosti rodiny a přátel se může tento člověk dočkat odsouzení. Plyne to ale čistě z nepochopení problému, protože crossdressing není žádná zvláštní porucha. Seriózní průzkumy uvádějí, že během svého života alespoň deset procent mužů pocítilo touhu obléci si alespoň část ženského oblečení. Další studie se omezují na konstatování, že tuto touhu pocítila "podstatná" část mužů, což je ovšem jen velice neurčitá číslovka. Zdálo by se, že se u žen crossdressing vyskytuje podstatně méně než u mužů. Statisticky se jedná o těžko podchytitelná čísla, ale důvod může být i v tom, že ženská móda už vstřebala vlivem všudypřítomné emancipace prvky mužského oblečení. Je třeba říci, že celý problém transvestismu a transsexuality vyžaduje ještě náležitou osvětu. Nelze se domnívat, že za každým z těch tisíců lidí, kteří náleží do této skupiny, se skrývá úchylný sexuální deviant, číhající na svou oběť v neosvětlené ulici. Je třeba se na celou věc dívat bez předsudků a uvědomit si, že třeba i ve vašem okolí žije někdo obdobně zaměřený. Může to být člověk, který na první pohled vypadá jako každý z nás a nikdo by si o něm netroufal soudit na podobné sklony. Může to být také člověk, kterého si hluboce vážíte pro jeho schopnosti a vlastnosti. A řekněte si upřímně: Přestanete tohoto člověka přijímat jen proto, že se čas od času převlékne do šatů druhého pohlaví? Navíc si musíme uvědomit, že ve starých kulturách se transvestismus běžně pěstoval, neboť kněží převlečení do ženských šatů měli mít blíž k bohům. Nicméně neméně staré je i potírání všech forem transgenderů. Na tomto místě stačí připomenout případ Johanky z Arku, která je poměrně známou historickou osobností a ať tak či onak byla spjata s crossdressingem. A to natolik, že používání mužského oděvu brala jako boží příkaz. V její době se ovšem něco takového považovalo za případ hrubého kacířství a mimo jiné proto byla ve svých devatenácti letech upálena. Taková cesta již nevede. Jedinou cestou je naučit se tyto lidi přijímat a neodstrkovat na okraj společnosti.