Už od počátku 19. století začaly do Evropy přicházet zprávy, že v liberijských pralesích žije hroch, který se vůbec nepodobá svému velkému příbuznému. V roce 1843 poslali americkému zoologovi Mortonovi z Libérie dvě malé lebky podivného malého zvířete, které se podobaly lebkám hrochů. Popsal ho jménem hroch malý (Hippopotamus minor) a předal k posouzení paleontologovi Leidemu, podle něhož ale nešlo o hrocha, nýbrž o zřejmě vymřelý spojovací článek mezi hrochy a vepři. Popsal obě lebky pod jménem Choeropsis liberiensis a jeho objev vzbudil mezi vědci značný rozruch. Jedni souhlasili s Mortonem, že jde o malý druh hrocha, druzí se stavěli za teorii spojovacího článku. Vše ale zůstalo jen u teorií, protože nikoho ani nenapadlo rozjet se do Libérie a zjistit pravdu. Už od počátku 19. století začaly do Evropy přicházet zprávy, že v liberijských pralesích žije hroch, který se vůbec nepodobá svému velkému příbuznému. V roce 1843 poslali americkému zoologovi Mortonovi z Libérie dvě malé lebky podivného malého zvířete, které se podobaly lebkám hrochů. Popsal ho jménem hroch malý (Hippopotamus minor) a předal k posouzení paleontologovi Leidemu, podle něhož ale nešlo o hrocha, nýbrž o zřejmě vymřelý spojovací článek mezi hrochy a vepři. Popsal obě lebky pod jménem Choeropsis liberiensis a jeho objev vzbudil mezi vědci značný rozruch. Jedni souhlasili s Mortonem, že jde o malý druh hrocha, druzí se stavěli za teorii spojovacího článku. Vše ale zůstalo jen u teorií, protože nikoho ani nenapadlo rozjet se do Libérie a zjistit pravdu. V roce 1870 uhynul malý hroch chovaný v zoo v Dublinu a teprve při pitvě se zjistilo, že to nebyl hroch, ale záhadný choeropsis. Byla to ostuda -- vědci měli v rukou živý exemplář "spojovacího článku" a nepoznali to. "Jde o mimořádnou náhodu a nedbalost, která se už nikdy nebude opakovat," soudili. Opakovala se, a to v Hagenbeckově zoo v Hamburku. Tam v roce 1885 poznali, že to, co považují za mladého hrocha, který stále odmítá vyrůst, je také choeropsis. Mezitím se dostaly do Evropy i kůže a kostry hrošíků, které sem zaslal konzervátor Říšského muzea v Leidenu Büttikoffer. Získal je přímo od domorodých lovců spolu s informacemi o životě hrošíka: "Má raději lesy a neprostupné bažiny, v řekách pravděpodobně nežije. Způsob jeho života je velmi podobný vepři. Nežije také ve stádech, ale jednotlivě." Ale kabinetní vědci přes všechny tyto argumenty a přesto, že jeden živý hrošík byl chován v zoo v Hamburku, stále odmítali jeho existenci uznat. "Jde o degenerované jedince obyčejného hrocha," tvrdili. Lebky popsané Mortonem a Leidym přiřadili k jistému dávno vyhynulému druhu, a odmítali na tom cokoli měnit. Dokonce odmítali studovat nový materiál. Věděli své. Jak by mohl do dnešních dnů přežít spojovací článek mezi hrochem a vepřem? To je prostě nesmysl! Hrošík liberijský byl tedy více než 60 let popsán podle dvou lebek, do Evropy bylo posláno několik koží a koster, dvakrát byl chován v zoologické zahradě, a přesto věda na jeho existenci nevěřila! To dohřálo Hagenbecka tak, že se v roce 1910 domluvil s tehdy třicetiletým německým cestovatelem Schomburgkem, aby se vypravil za záhadným zvířetem do Libérie. Schomburgk hrošíky viděl, ale při prvním setkáním na ně nevystřelil a jeho následnému popisu -- bez hmatatelných důkazů - proto nikdo nevěřil. Až v únoru 1913 jednoho skolil a dalších pět živých přivezl do Hamburku. Hrošík začal existovat! Pokud jste dočetli až sem, určitě se ptáte, proč píšu o hrošíkovi, jehož existenci přírodovědci popírali ještě v době, kdy byl chován v zoo? Jen tak. Až se o sobě zase v nějaké "odborné" medicínské příručce dočtete - nebo nedej bože přímo z úst expertů doslechnete -- že vaše transidentita je nějakou úchylkou, poruchou v objektu nebo podobně moudrou diagnozou svědčící o vaší nenormálnosti, nevěřte jim a vzpomeňte si na hrošíka. Toho moudré hlavy označovaly rovnou za degeneráta...a jakej je to přitom sympaťák...a úplně normální..:-)))