V České republice dnes žije asi tisíc transsexuálů. Ne všichni podstoupí operativní změnu pohlaví. Miluška Šubrtová však složitou a unikátní operaci prodělala. „Moje diagnóza má číslo F64 a nazývá se transsexualita. Výstižnější je však výraz transgender, protože určujícím faktorem není touha po opačném pohlaví. Je to záležitost vlastní identity,“ říká. To, že je s jejím tělem něco v nepořádku, si začala uvědomovat někdy v pubertě. Už mnohem dřív na sobě ale pociťovala změny. Začaly jí totiž růst prsa. Zmatené dítě neví jak s takovou situací naložit. Lékaři nad tím mávli rukou a přisuzovali to mírné nadváze. „Tehdy jsem ještě netušila, že cesta, kterou můj fyzický vývoj předurčuje, bude mít tento cíl. Skrývala jsem svůj problém a utíkala od něj, ale zároveň jsem si neustále uvědomovala, že na sobě nosím něco, co neumím pojmenovat. Něco se ve mně dělo a já si s tím nevěděla rady. . Maminka mi řekla, že když s tím někam přijdu, pošlou mě do blázince a ji se mnou, protože je to nesmysl. Nepotkala jsem nikoho, kdo by se mnou zabýval. Vůbec to nebylo jednoduché. Vyznat se v sobě. Nechápala jsem, proč tu vůbec jsem a dennodenně jsem řešila, jestli nemám všechno skončit.“ Neinformovanost a ignorace společnosti dovedly Milušku až na vojnu. Po třech měsících odtud unikla tím nejkrutějším způsobem – pokusila se o sebevraždu. „První problém nastal když jsem se musela jít osprchovat nahá s muži. Ti záhy zjistili jak vypadám a já samozřejmě neunikla sexuálnímu zneužívání. Neexistoval jiný únik než odchod ze života.“ Život sice Milušce zachránili, následovala ale psychiatrická léčebna, odkud se po třech měsících vrátila s osmatřiceti kilogramy. „Nejhorší je vnitřní osamělost. Nevíte, jestli se máte chovat jako žena nebo jako muž. Nakonec se chováte tak, jak od vás očekává okolí.“ Snaha zařadit se dokonce přiměla Milušku uzavřít manželství. Po roce samozřejmě skončilo v troskách.“Už jsem nemohla žít v roli muže. Nakonec jsem se manželce se svým problémem svěřila a konečně vyhledala odborníky. Prodělala jsem vyšetření na endokrinologii a sexuologii a konečně padla diagnóza a možnost řešení. Brala jsem to jako kopec, na který budu muset rychle vyběhnout a nespadnout.“ Po složitých a dlouhých psychologických a hormonálních přípravách prodělala nakonec Miluška operaci. „Přinášelo to i kuriózní situace. Před operací už jsem ležela na ženském oddělení. Jedna sestřička si neodpustila mým spolupacientkám říct, jestlipak vědí, že tam s nimi leží chlap. Zachovaly se ke mně skvěle. Najednou jsem věděla, že jsem se rozhodla dobře. Že jsem vyhrála sama nad sebou.“ Psychologové v podobných případech radí postupnou změnu v oblékání, aby si okolí přivyklo. Miluše Šubrtová se rozhodla pro krátký a rychlý řez. „Jsem poměrně radikální typ. Jeden den jsem prostě přišla do práce v sukni a bylo to. Předtím jsem asi dva týdny trénovala chůzi v lodičkách v parku. Bylo to úžasný, asi za dva dny už mě balili chlapi,“ směje se. „To mi dodalo sebevědomí. Já se ženou nemusela stát, já jí byla.“ Miluška si nevzpomíná, kdy o sobě poprvé promluvila v ženském rodě. Když dnes líčí peripetie, kterými musela projít a svou diagnózu, říká, že netrvá na tom, být zařazena jako muž či jako žena. Že dává přednost označení člověk. „Ony dvě škatulky jsou málo. Vyjádření sebe sama je někde jinde. Navíc lidská sexualita je mnohobarevná a je pokrytectvím dělit ji jenom na ženskou či mužskou. Každý má právo žít jak chce, když tím druhému neubližuje.“ Zdroj: Týdeník televize, Autor: Zuzana Ptáčková: -------------------------------------------------------------------------------------- TV tip ČT 2 - Program Středa 16.4. 2003 v 21.40 pořad Diagnóza: Byla jsem mužem – dokument Andrey Majstrovičové