Tak nevím. Po delší době na mě vyšla řada s ohlédnutím za minulým týdnem, a jak tak zjišťuju, nic tak zásadního, co by stálo za zmínku, se za tu dobu nestalo. Jsou samozřejmě výjimky. Jednou z nich bylo vedro. Bylo takové, až se make-up na tváři roztékal, a natolik velké, že Vlastu a Káju vyhecovalo k tomu, že na stránkách transgenderu začali psát o svých milostných potřebách...:)) Tak nevím. Po delší době na mě vyšla řada s ohlédnutím za minulým týdnem, a jak tak zjišťuju, nic tak zásadního, co by stálo za zmínku, se za tu dobu nestalo. Jsou samozřejmě výjimky. Jednou z nich bylo vedro. Bylo takové, až se make-up na tváři roztékal, a natolik velké, že Vlastu a Káju vyhecovalo k tomu, že na stránkách transgenderu začali psát o svých milostných potřebách...:)) Paradoxně, a možná že naopak přímo příznačně, jsem na totéž téma narazila minulý týden u kadeřnice, kde jsem seděla, čekala a s vykulenýma očima poslouchala, jak jinak určitě decentně vyhlížející dámy probírají nejrůznější parametry svých manželů a milenců a náramně se u toho baví. Inu, bylo vedro, a kdo by myslel na něco jiného, že? Jen mě mrzelo, že jsem v důsledku vrozené stydlivosti a hlavně malé praxe v tomto směru nemohla do debaty nijak výrazněji zasáhnout. To vedro, které v našincích (a nejen v nich) vyvolává touhu po lásce (nebo aspoň vybuzuje krásně hříšné myšlenky), ale nerozhicovalo k témuž naše věřící spoluobčany. V novinách psali, že už 200.000 z nich podepsalo v kostelích petici proti registrovanému partnerství. Možná je to tím, že v kostelech je zima, a tak se tam prostě ani touze po lásce - ani té prostě mezilidské - nemůže dařit. Nevím, už jsem dlouho v žádném kostele nebyla, takže nemůžu soudit, prostě jen hádám. Taky se můžu jen dohadovat, proč jinak už vcelku svižná diskuse na tg.cz úplně vynechala zajímavý článek o právních aspektech transsexuality, který jsme přebraly z eprava. A přitom témat do pranice tam autorka´nabízí víc než dost, počínaje například tvrzením, že matka (původně otec) je absurdita - což se mě osobně mírně dotýká...:)) až po už vcelku tradiční právní náhled, že operací z muže žena nevzniká (a obráceně), ale že nám společnost z humánních důvodů dovolí to říkat. Nabízí se hned otázka: když tedy operací nevznikáme, tak kdo jsme? Co na to asi říkají všechny ty ženy, co mi to prostřednictvím své "mluvčí" loni tak natřely v Reflexu? Mě se třeba osobně hrozně líbí ta "humánnost" společnosti. Na první pohled to vypadá jako krásné gesto vůči nám - vy se přeoperujete a jste tím a tím, my vám to nevěříme, ale protože jsme hodní, uznáme vám to. Představme si, že by stát "humánní" nebyl. Co by se stalo? Já a spousta dalších bych po operaci byla oficiálně dál mužem, třeba Kája a spousta dalších ženou. Dovedeno ad absurdum by se musely přepsat učebnice biologie na základních školách, protože by už najednou nestačily dva prosté obrázky rozlišující lidi na chlapečky a holčičky podle přítomnosti či absence pindíka. Děti by se najednou třeba učily, že muž může být takový, ale i takový, ale třeba i úplně jiný, aspoň na povrchu stejný jako žena, která zase může být ještě jiná a jiná. Nastal by obyčejný bordel a zmatek a pohlaví jako taková by vlastně přestala existovat, státu by zbortily mraky formulářů, zákonů, předpisů a společnost by byla dezorientovaná, kdo je vlastně kdo. Takže ta proklamovaná "humánnost" je vlastně jen "poznaná nutnost" (...:)), jejímž cílem je udržet existující fungování společnosti. Nic víc, nic míň. A jaké je naše místo v tomhle systému vám určitě nemusím popisovat. To znáte sami. Takže, ať žije humánnost!